Úvod

Novinky

Kozy

Skot

Koně

Pony

Můj pes

Nabídka

Fotogalerie

Odkazy

Motto: Čím víc poznávám lidi,
         tím víc miluji svého psa.

Stejně jako u koní, bylo mým dětským snem, mít vlastního psa. Podmínky jsem dlouho neměla. Pes je pro mne kamarád do nepohody, tvor, který nezklame, nepodrazí.
Neuznávám chov psa na řetězu nebo celoživotní vězení v kotci. Se psem chci žít, mít ho stále vedle sebe.
Prvním mým psem byl německý ovčák Nero. Dostali jsme ho od známého, bylo mu kolem roku. Od svých 5. měsíců byl uvázaný na špagátě, krmen granulemi pro dospělé. Neuměl si hrát, neznal svoje jméno, velmi špatně žral, byl hubený. Postupně jsem ho naučila si hrát, pomocí pískací dětské hračky. Časem se z něj stal aportovací maniak, chtěl si hrát neustále, celý den, uštval by se. Každou návštěvu otravoval, nosil klacíčky, když nic jiného nenašel, aspoň stéblo trávy přinesl. Až to bylo protivné. Snad i zlodějům by nosil aport. Jak viděl, že někdo přijíždí, běžel mu naproti a cestou hledal vhodný klacík. Mohla jsem na něj pískat, volat, neposlechl. Chtěl si hrát. Asi chtěl dohonit to, co mu nebylo dopřáno, když musel být na špagátě. Byl velmi vděčný za pozornost a dokázal si ji až nepříjemně vynucovat. Vztekala jsem se, nadávala, křičela, nic platný.
Stále ho vidím, jak letí pastvinou s větrem o závod, aby dohonil koulející se kolečko, nadběhne si, popadne ho v letu a bez oddechu se žene zpátky. Uhynul v devíti letech. Říkala jsem si, už psa nechci, ne nechci, psa už ne... Po třech dnech jsem se přistihla, jak pročítám inzerci... A za měsíc byla doma malá chlupatá kulička.

Rozhodnout se jaké plemeno, bylo celkem snadné. Můj pes by měl být přátelský, ne kousavý, klidný, pokud možno bez loveckého pudu, netoulat se, žádný aportovací maniak Takže bernský salašnický pes.
Našla jsem inzerát chovatele, od kterého jsme si jednou koupili slepice hedvábničky. Zajeli jsme se na štěňata podívat a jedno jsem si vybrala. Pejsek s netypickým bílým znakem na hlavě. Nad jménem jsem nepřemýšlela, prostě to zase bude Nero, myslím, že se k němu hodí a stejně by se mi pořád dralo na jazyk.
Koupila jsem si knížku o tomhle plemeni. Tam jsem se inspirovala a rozhodla se pořídit klec na psa, prodavač ve zverimexu mi ji také doporučil. Sám ji pro své štěně měl. Mnoho lidí nepochopilo proč ji mám, mysleli si, že psa do ní zavírám za trest nebo, že tam tráví 24 hodin denně. Byla jsem za to i kritizována např. slovy „ kdyby to někdo natočil a poslal do televize...“, prohlásil to člověk, který se sám psů bojí až štítí. I to malinké štěně obchází obloukem. Právě kvůli tomu člověku, při jeho ojedinělé a krátké návštěvě, jsem psa zavřela do klece, aby neotěžoval a návštěva se ho nemusela bát. Protože jsem chtěla, aby byl pes pořád blízko mne, aby žil s námi, ne sám někde na dvoře v kotci, rozhodla jsem se , že i on ( jako Nero I ), bude mít svoje místo na chodbě. Tam odkládáme boty, bundy, pracovní oblečení a to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla pořídit klec, nechtěla jsem, aby z dlouhé chvíle ničil naše věci, i když jsou jen pracovní. Takový zlozvyk se snadno naučí a těžko napravuje. Prostě klec jsem měla jako výchovnou pomůcku, aby se naučil kde je jeho místo a nic neničil. Neměl na ničení moc času, buď spinkal jak medvídek nebo jsme byli spolu, věnovala jsem se mu maximálně jak to šlo. Každou hodinu a půl jsem s ním šla ven, aby se vyvenčil, trochu se proběhnul. S tím běháním to ze začátku nebyla žádná sláva, sotva se batolil, rychle se unavil a tak zase šel spinkat do klece. Když jsem nemohla být poblíž, abych měla přehled co dělá, klec jsem zavřela. Když jsem byla na blízku, klec jsem nechávala otevřenou a chodila jsem ho kontrolovat. Naštěstí neměl ničitelké sklony, jen se mu líbila rohožka a s oblibou ji tahal do klece, ale nekousal ji, máme ji dodnes. Brzy se naučil, že klec je jeho MÍSTO a s oblibou ji vyhledával na spaní a hraní. Nikdy neudělal ani v kleci ani na chodbě loužičku nebo bobek. Vždycky se mi podařilo včas s ním dojít ven. Večer jsme chodili denně ( a chodíme pořád ) na procházku, postupně jak to zvládal, jsme chodili dál a dál. Pak jsme si spolu ještě aspoň hodinu hráli na chodbě. Česala jsm ho, házela mu míček, učil se přinášet a podávat, chodit na místo na povel, sednout , lehnout. Ještě před spaním a pak během noci každé 2-3 hodiny se venčilo. Kolikrát se mu nechtělo vstávat, ležel v kleci rozvalený na zádech, musela jsem s ním cloumat, aby vstal, venku udělal loužičku a honem zpátky do klece a chrupat dál. Ze začátku jsem klec v noci zavírala, ale po pár týdnech jsem ji nechávala otevřenou ve dne i v noci, nemusel, ale sám si do ní chodil spát. A chodil tam stále , i když už se do ní skoro nevešel.

Chodili jsme na několik krátkých procházek přes den a večer byla procházka delší. Postupně jsme naše každodenní večerní procházky prodlužovali až na hodinu i dvě. Dnes už je spolehnutí, že nikam neodběhne, když byl menší, stávalo se, že odběhnul na pastvinu prohlídnout si srnu. Odběhl i do lesa, podívat se co to tam chrastí v listí. Jednou vyděsil houbařku, když se na ni přiběhl podívat cože to tam dělá. Musela jsem ho mít stále na očích, pokud jsem měla práci a nemohla ho hlídat, musel jít na místo. Teď ho můžu nechat bez dozoru venku celý den. Na procházky chodíme už jen večer, kdy mám práci hotovou. Chodili jsme a chodíme za každého počasí, čím víc prší, chumelí a fouká, tím se mu to víc líbí a mně to nijak nevadí. Je to jediná chvíle, kdy jsme jen spolu. Obléknu se podle počasí, plus reflexní vestu a jde se, ať se děje co se děje.
Bohužel v době kdy byl malý v okolí nikdo neměl pejska podobného věku, aby si měl s kým pohrát. Většina psů z vesnice byli starší, ostatní nesnášející hafani a proto bylo lepší se jim vyhnout. Zuřivě štěkali a pobíhali za plotem, netvářili se přátelsky, volně pobíhající jejich páníčkové urychleně volali domů. Potkávali jsme paní s německým ovčákem, ten tak zuřil, že snad trhal asfalt drápy. Paní měla co dělat, aby ho udržela. Nero prvně jen nechápavě koukal a kňučel, později začal blafat taky a jak dospěl, začal oplácet stejnou. Zuřivě štěkal a snažil se dostat na druhou stranu silnice k „ nepříteli“. Což v zimě na umrzlém asfaltu a pokud zrovna projíždělo auto, začalo být nebezpečné. Přece jen pes vážící kolem 50 kg má pořádnou sílu. A tak jsme začali vyhledávat cesty kde nikoho nepotkáme a máme klid.
Povahou je Nerouš přátelský, návštěvy ohlašuje hlučným štěkotem. Pokud se dotyčný tváří ustrašeně, pes mu nedůvěřuje. Obranu jsem ho neučila, ale pokud by byl k tomu donucen, neváhal by rafnout. Ovšem, když návštěvník spustí chválu jak je pejsek krásný a hodný už se ho nezbaví, musí drbat a šimrat. Jakmile přestane, Nero si pokračování vynutí šťoucháním a dotyčného si přidrží packou.
Je to takový můj pomocník, rád podává a nosí různé věci, nejradši kbelíky, za kousek tvrdého chleba uklidí cokoli. V zimě rád tahá sáňky, postroj nemám, to mu vůbec nevadí, popadne provaz do zubů a táhne. Naložíme trochu sena pro králíky nebo pár špalíků dříví. Prostě nedocenitelný pomocník.
Miluje zimu, s nesmírným požitkem a radostí se válí ve sněhu, zaboří se do něj jak nejhlouběji to jde. Naskakuje mi husí kůže, když vidím sníh v jeho uších a na holém břiše, ale on se toho nemůže nabažit. Zato léto je pro něj za trest. Čiperný je jen ráno, kdy si oběhne svůj rajón, vyválí se v rose, pak už jen celý den vyhledává chladná místa a tam leží. Ožije zas až s večerem a blížící se procházkou.
A taky to je velký mlsoun, chutná mu snad vše, bez váhání sežere mrkev, zelené fazolky, celer, jablko, salát, čínské zelí, rajče, švestky, jahody, vařené brambory se šrotem určené pro jiná zvířata i samotný šrot, tvrdý chleba, kočkám granule, mléko, tvaroh, syrovátku.... no prostě vše. Běda jak někde něco zapomeneme, hned to ukradne.
Jsem ráda, že jsem si ho jako štěně pořídila na podzim, kdy není tolik práce a mohla jsem se mu hodně věnovat a užila jsem si ho a doufám, že ještě dlouho užívat budu.